Ještě nyní se mi plní schránka výsledky kolektivního vyjednávání jedné nejmenované středočeské automobilky. Tamní úspěchy jejich odborářů a naše údajná neschopnost dojednat to samé v Bosch rezonuje továrnou již několik týdnů.
Takže fakta.
Automobilka se pohybuje na jiném konci ekonomického potravního řetězce. Naše firma, která je pouhým dodavatelem, je v rámci konkurenceschopnosti v dodavatelských řetězcích snadno cenově „vydíratelná“ konečnými výrobci a prodejci automobilů. To je ten hlavní rozdíl! V čem je další zásadní rozdíl? Ve způsobu navýšení mezd na rok 2024. My, v Bosch Jihlava, jsme dohodli v úhrnu do tarifů a odměn stejně a v některých oblastech dokonce více. Nepočítám medializovaný, účelově vyzdvižený roční bonus… „až tolik a tolik“.
V našem případě je to taky „…až tolik“! Až dvojnásobek tarifu.
Zaměstnanci chtějí více peněz. Každý chce víc. Ale kde na to vzít? Kapitalista chce především zisk. A se vzrůstajícími personálními náklady je jediné řešení zvýšení produktivity ve výrobě. Jak jednoduché! Ale jak zvýšit produktivitu ve firmě? Třeba snížením počtu zaměstnanců. Zatím třeba jen o tisíc. A práce se rozdělí mezi ty ostatní, co zbydou. No a těm dáme jednorázově těch pár tisíc navíc.
Toto je druhá strana mince kolektivního vyjednávání v nejmenované automobilce. A není to tím, že by to odboráři v tamní firmě nevěděli. Prognostické kalkulace má každá pořádná odborová organizace. Takže se zkrátka odboráři rozhodli tento drobek (mám na mysli 1000 zaměstnanců a na nich závislých rodin) obětovat pro „almužnu“ pro každého.
Jak u nás?
A co u nás na Vysočině? Ve firmě Bosch nás mnozí tlačí k podobným postupům. S tím, že jich by se to přece netýkalo. Oni jsou nepostradatelní! A podobně. No a pokud firma vyhodí kolegu a je ne, tak je to přece v pořádku. Ne?
Víte přátelé, jaký je průměrný věk dělníka v automobilce? Rozhodně ne přes padesát let Jako v Bosch!
„Bohužel“ proti těmto krátkozrakým silákům a jejich tlachání mají kovácké odbory v Bosch prozatím ještě takovou sílu, že se podobným zhovadilostem dokážou bránit.
Nicméně i zde se formuje skupina lidí, která má za úkol mnohé ve firmě změnit a řídit se novými metodami vyjednávání, které rozhodně nekorespondují s historickým posláním odborů.
Odbory jsou tu nejen kvůli zajištění adekvátní mzdy za odvedenou práci. Ale také proto, aby chránili ostatní zaměstnance před podobnými dopady sebevražedných sebestředných sobců. Každý může v demokratické společnosti využít svého práva dělat práci kterou si vybere, za mzdu, kterou jim zaměstnavatel nabídne. A podle toho si můžeme vybrat toho „správného“ zaměstnavatele. Žádná firma není dokonalá. A tráva nám leckdy připadá u souseda více zelená. Ale pokud budete i trávu moc hnojit anebo krávu moc dojit, nakonec nám zůstanou jen oči pro pláč.
